Běžím jako o život!

Už tam budu! Yes tak i dnes sem pokořila sebe samotnou… musím se pochlubit mám za sebou padesátý uběhnutý kilometr!

Stop všem mainsteamům!

Nedonutily mě fit blogy ani posilovací šílenství, ale můj výjezd do nejvyšších hor na světě! Ano, je to tak. Moje maličkost mění jeden tajný sen ve skutečnost. On už vůbec není tajný…. Já to budu celou cestu dokumentovat, psát o tom a navíc to celé za rok (doufám) úspěšně obhájím i na akademické půdě v podobě diplomové práce. Nuž je to šílené, ale normální diplomka by mě nebavila.

Za měsíc a pár dnů zvednu svou novou krosnu na svůj hřbet, budu doufat že nebude těžší než já samotná a namířím si to směrem k letišti v Praze. Odtud mě čeká cesta přes Istanbul do Dillí a pak ještě jeden vnitrostátní let do překrásného města Leh. Protože s nadmořskými výškami si není radno zahrávat tak sem začala běhat. Po ránu občas natrefím na lehké děvy a ve večerních hodinách na konzumenty popelnic.. Není v té Praze blaze? 😀

Indii řeším kudy chodím

Abych byla super „Sběračka příběhů“, co má dostatek samolepek, pexes, omalovánek pro děti a aby rozhovory byly božské a skvělé zároveň – chodím s hlavou v oblacích a okolní malichernosti jsou mi s prominutím ukradené.

Co se týká rozhovorů, tak trénuju poctivě! Ten poslední byl dost zajímavý přečtěte zde. Ale kromě rozhovorů se trénuji i v reportech z různých kulturních akcích třeba tohle nebo tady se to povedlo.

Nelelkuju. Jak jste si všimli STUDENTPOINT se mi stal v posledních měsících prostorem který mě baví. Psala jsem tam i o Brontosaurech v Himálajích díky kterým mám vůbec možnost zrealizovat svou diplomku a zažít nezapomenutelné okamžiky. I o tom jsem napsala ZDE.

Hokej se mi stal osudným

Letos tam jede banda dobrovolníků stavět venkovní hokejové hřiště, učit, prudit s foťákem nebo se záludnými otázkami jako já. Nicméně Mulbeck a tamní škola spolupracuje s českou neziskovkou Brontosaurů již deset let, takže rozhodně nejde o nějaké „pojďme si zkusit“!

Když jsem se dozvěděla že hlavním cílem bude hokej, vzpomněla jsem si na Nagano a taťku vřeštícího v drese číslo 68 u televize nebo na mou bezmoc při vybírání vánočního dárku (kniha s hokejovou tématikou).

Hokeje se prostě nezbavím. Ale proč to píšu? Kdyby se mezi mými čtenáři našli podobní fanoušci jako třeba můj tatínek, máte možnost udělat dobrou věc a zapojit se! Nebojte se, nemusíte jet nutně se mnou do Indie na stavbu, ale mrkněte na to, co je třeba k tomu abychom ty malé cvrčky naučili hrát hokej. Jednou z nich bude skvělý tým, věřím tomu!

Odkaz TU.

To je v tuto chvíli ode mě vše… Jdu se vrátit k učení, protože zkouškové období je velmi kruté!