Vzpomínky na Indii

Poslední článek jsem napsala ještě před svým odletem do Indie a nyní se chci podělit o to,  jaké to vůbec bylo a jak jsem stihla tyto zážitky zpracovat.

Nuž kdybych měla začít vyprávět o své cestě od začátku do konce tak bych napsala knihu. Jaká by byla?

Plná obav, aby mé rozhovory s místními vyšly, ale taktéž plná rozporuplných pocitů, protože co si budeme povídat, byla jsem součástí velké skupiny a já si za ta svá cestovatelská léta na velkou skupinu hodně odvykla. Ale na druhou stranu by byla kniha nasáklá krásnými zážitky v místních rodinách, dětskými úsměvy, možná by voněla trochu buddhismem a byla „nasáklá“ potem, který ze mě tekl při zdolávání velkých kopců. A ty výhledy ze 4 tisíc m.n.m. (někdy výše, někdy níže) ty byly dechberoucí.

Já a to kolem mě

V těch vysokých horách jsem měla pocit že jsem tam já, hrstka lidí se mnou a  ovce… Z dáli jsem se ráda dívala na hory a obdivovala jejich krásu, ale když jsem byla uvnitř měla jsem pocit oddanosti a respektu vůči nim. Některé vrcholky se mi opravdu vryly do paměti, že jsem se rozhodla o svou první fotoknihu.

Fotokniha #saaldigital

Saal digital mi dokázal mé vzpomínky skvěle „zakonzervovat“. Nikdy jsem ještě nevytvořila knihu ze svých cest a tak jsem si řekla, že bych chtěla mít hmatatelnou vzpomínku. Stačilo naklikat fotografie do systému, uspořádat si je podle svých přání a vybrat formát knihy.

Za pár dnů mi kniha přišla a musím uznat, že můj OLYMPUS PEN nezklamal! Na foto papíře vypadají fotky z tohoto kompaktu po drobné úpravě ostře a přirozeně. Fotoknihu jsem nechtěla mít ve v obrovském formátu ale spíše v takovém, aby se mi vešla do kabelky když ji budu ukazovat nejbližším.

Velikost 19×19 je ideální pokud máte stejné požadavky jako já a na 26 stran můžete dát opravdu velké množství fotografií. Saal digital dělá kromě fotoknih i fotoobrazy, plakáty aj. věci.

Kromě fotoknihy jsem vydala článek o tom, co jsme s Brontosaury v Himálajích dělali ve škole ZDE a nebo ZDE je článek o tom, jak vypadal můj den „Sběrače příběhů“ v Indii.

Co teď? Teď začínám pracovat na reportu pro samotnou školu. I ten zde za měsíc spatříte!

Reklamy

Běžím jako o život!

Už tam budu! Yes tak i dnes sem pokořila sebe samotnou… musím se pochlubit mám za sebou padesátý uběhnutý kilometr!

Stop všem mainsteamům!

Nedonutily mě fit blogy ani posilovací šílenství, ale můj výjezd do nejvyšších hor na světě! Ano, je to tak. Moje maličkost mění jeden tajný sen ve skutečnost. On už vůbec není tajný…. Já to budu celou cestu dokumentovat, psát o tom a navíc to celé za rok (doufám) úspěšně obhájím i na akademické půdě v podobě diplomové práce. Nuž je to šílené, ale normální diplomka by mě nebavila.

Za měsíc a pár dnů zvednu svou novou krosnu na svůj hřbet, budu doufat že nebude těžší než já samotná a namířím si to směrem k letišti v Praze. Odtud mě čeká cesta přes Istanbul do Dillí a pak ještě jeden vnitrostátní let do překrásného města Leh. Protože s nadmořskými výškami si není radno zahrávat tak sem začala běhat. Po ránu občas natrefím na lehké děvy a ve večerních hodinách na konzumenty popelnic.. Není v té Praze blaze? 😀

Indii řeším kudy chodím

Abych byla super „Sběračka příběhů“, co má dostatek samolepek, pexes, omalovánek pro děti a aby rozhovory byly božské a skvělé zároveň – chodím s hlavou v oblacích a okolní malichernosti jsou mi s prominutím ukradené.

Co se týká rozhovorů, tak trénuju poctivě! Ten poslední byl dost zajímavý přečtěte zde. Ale kromě rozhovorů se trénuji i v reportech z různých kulturních akcích třeba tohle nebo tady se to povedlo.

Nelelkuju. Jak jste si všimli STUDENTPOINT se mi stal v posledních měsících prostorem který mě baví. Psala jsem tam i o Brontosaurech v Himálajích díky kterým mám vůbec možnost zrealizovat svou diplomku a zažít nezapomenutelné okamžiky. I o tom jsem napsala ZDE.

Hokej se mi stal osudným

Letos tam jede banda dobrovolníků stavět venkovní hokejové hřiště, učit, prudit s foťákem nebo se záludnými otázkami jako já. Nicméně Mulbeck a tamní škola spolupracuje s českou neziskovkou Brontosaurů již deset let, takže rozhodně nejde o nějaké „pojďme si zkusit“!

Když jsem se dozvěděla že hlavním cílem bude hokej, vzpomněla jsem si na Nagano a taťku vřeštícího v drese číslo 68 u televize nebo na mou bezmoc při vybírání vánočního dárku (kniha s hokejovou tématikou).

Hokeje se prostě nezbavím. Ale proč to píšu? Kdyby se mezi mými čtenáři našli podobní fanoušci jako třeba můj tatínek, máte možnost udělat dobrou věc a zapojit se! Nebojte se, nemusíte jet nutně se mnou do Indie na stavbu, ale mrkněte na to, co je třeba k tomu abychom ty malé cvrčky naučili hrát hokej. Jednou z nich bude skvělý tým, věřím tomu!

Odkaz TU.

To je v tuto chvíli ode mě vše… Jdu se vrátit k učení, protože zkouškové období je velmi kruté!